Štítky

neděle 6. listopadu 2016

#copravectu Život je jinde

Život je jinde. A rozhodně né tady na blogu. Článek stejného názvu, který mne motivoval, napsala dokonale JanaŽivot je jinde je Kunderův román. Také použil tenhle výrok. A tenhle článek bude o něm. O jeho knihách. A o knihách o něm. O tomhle hesle, tak aktuálním. O tom, že reálný život je jinde než naše instastories. O tom, že jsem možná už jinde. Možná jsem dospěla (ha! tohle říkám už skoro deset let). Nehoním followery a nehoním se nikam. Nevečeřím denně avokádo a nechodím každý den do jiné kavárny, nemám pravidelně každý týden new in, protože se rozmýšlím, zda objednat knížky z anglického antikvariátu, podpořit nějaký český projekt s oblečením, šetřit si na křeslo, nebo jako vždycky investovat do cestování, což se vždycky maximálně vyplatilo. Miluji svůj obyčejný život. A jestli mi při tom někdo sleduje? Je to fajn. Bude to fajn pokud budu mít co říct, co předat. I to, že život je jinde, třeba na podzimních procházkách, veselých vzpomínkách na léto, nebo společných snech o Vánocích je myslím fajn si uvědomit. Že život je jinde než v knihách, se mě pokoušela roky přesvědčit maminka. Já totiž vůbec nechtěla chodit ven, chtěla jsem chodit jen do knihovny (to naštěstí bylo jen pět minut daleko) a číst si. A jak už to bývá, maminky mají vždycky pravdu, ale knihy jsou i dnes krásným útěkem, výletem do fantazie, mají co říci a já mám potřebu se k nim také vyjadřovat, takže jdeme na to :-)

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění
Zjistila jsem, že Kunderovi vyšel překlad další knihy. Zjistila jsem to poté co jsem dočetla Knihu smíchu a zapomnění v angličtině. Vydání z roku 1980. Kdy vyšlo prvně česky nevím. Možná o takových deset let později? Respektive Kundera ji česky psal. Už tehdy ve Francii. Závěrem je v knize rozhovor s ním, kdy Philip Roth popisuje i to, že mluvil nejvíce česky a francouzsky jen sporadicky. Nevím proč, ale bylo mi z toho smutno. Nakonec z celé té knihy. Přestože povídky spojuje téma smíchu, směsných až trapných situací a jako protipól téma sexu, touhy a vztahů založených především na sexu (ve smyslu i určité protislužby, například kdy Tamina navazuje intimní vztah s mladým studentem s vidinou toho, že by pro ni mohl přivézt z Prahy milostné dopisy od milovaného zesnulého manžela). Téma zapomnění/zapomínání není tak znatelné, i když v celkovém vyznění je vlastně nejcitlivější - v první povídce chce hlavní hrdina zapomenout na ošklivou ženu, kterou před lety miloval, ona zase tvrdí, že si nevzpomíná, že by od něho měla nějaké dopisy. Tchyně Taminy se také nejdříve nemůže rozvzpomenout na dokumenty, které pár nechal v Praze před útěkem za hranice (obě povídky se jmenují Lost Letters), Taminu děsí, že si nemůže vzpomenout na detaily ze života se svým mužem a později už ani na kontury jeho tváře. A pak samozřejmě snaha tehdejšího režimu nechat upadnout v zapomnění spoustu nepohodlných osob, univerzitních profesorů, historiků, spisovatelů. 

Povídek je celkem sedm, stejně jako v cyklu Směšných lásek. V té první smíchu zdaleka tolik nebylo, spíše vzpomínání a zapomínání, druhá s názvem Matka byla jednou z nejodvážnějších, narážející mimo jiné na generační a genderové stereotypy. Bavila jsem se u ní a tak nějak tuším, že obálka odkazuje právě na ni. Snad jen Kundera (a Murakami a Almodovar) rozumí tolik ženské duši - v této povídce se mluví o tom, jaké břímě to je, být ve vztahu vždy ten lepší. Smutno mi z toho bylo, ale jsem neskutečně šťastná, že tohle vydání vlastním. A ano, už jsem si objednala jeho další knihu, Život je jinde.

Milan Kundera: Život je jinde
Zmínila jsem povídku Matka z předchozí knihy. Tady to bylo o mateřské lásce v trochu jiném pojetí. Celkově mi tato kniha připadala trochu jiná než to, co jsem dosud od autora četla, možná to bylo i dobou kdy se děj odehrával. I když některé prvky byly stejné. Předpověď smrti a odbočky - střídání se s Xaverem a kapitola Čtyřicátníka, náhodou brilantně vložená, která to na konci pěkně rozlouskla. Hlavní postava básníka mi ovšem byla na míle vzdálená, i přes veškeré mé introvertní založení jsem si k němu nemohla najít cestu, najít ani špetku pochopení jeho charakteru, Ta ideologická poblouzněnost byla děsivá, až děsivě reálná. Líbily se mi úryvky z poezie, celkové kulturní zasazení, ať už knihy o umění, které mu malíř půjčuje, nebo zmínky o spisovatelích, jejichž vztahy k matkám, sestrám či pečovatelkám byly také obdobně patologické jako u našeho hlavního hrdiny. A jak tragické mnohdy byly jejich osudy. Přestože jsem knihu měla přečtenou během pár dní a má schopnost imaginace dokonale fungovala ve spojení s Kunderovým popisem, tak mne nijak více nezasáhla..


Četla jsem ji týden. Necelý. Byla jsem okouzlena. Začínala jsem ji ve velmi dobrém rozmaru, skoro až žoviální náladě. Sedm částí příběhu. Příběhu dvou lidí. Krásně to plyne. Otázky filozofické, teologické a etické na pozadí lásky dvou lidí a mnoha dalších ne-lásek. Odbočka ve třetí části. Ústředním párem se stává jiná dvojice. Příjemná odbočka narážející opět na duality a protiklady vinoucí se celou knihou - duše a tělo, pozitivní a negativní, lehkost a tíže. Narážející ještě na něco. Vztah dvou lidí z odlišných prostředí, odlišných zemí. Jednou z nich je Československo. Československo po roce 68. Může to pochopit západní svět? Nepochopení. Nepochopení druhého. Část čtvrtá začala být snová. Snová, až surrealistická. Sny. Jsou tady rozebírány, což jsem v předchozích knihách tolik nezaznamenala a potěšilo mne to. Nejdříve se mluví o tom, že jsou to sny. U některých částí je pak na čtenáři, aby pochopil, zda jsou to sny. A já byla zasněná, zasněná natolik melancholicky, že se nechci bavit o ději této knihy (některé prvky zmiňuji skromně u Nesmrtelnosti), nechala jsem ji na sebe působit a smutně ji doznít.

Milan Kundera: Nesmrtelnost
Nesmrtelnost jsem pořídila v angličtině, s vidinou toho, že je završením pomyslné trilogie (Kniha smíchu a zapomnění jako díl první a Nesnesitelná lehkost bytí jako díl prostřední). Možná se v anglosaských zemích opravdu mluví o této knize jako o vyústění určité myšlenky. S Knihou smíchu a zapomnění jsem podobnost nenašla, tu bych mnohem více přirovnala ke Směšným láskám, vnímám ji jako knihu povídek, i když o pomyslné niti jsem zde již mluvila a prvky shodné pro mnoho Kunderových děl zmíním snad dále. Nesmrtelnost je konzistentnější, tématicky jednotná a v závěru je vidět její dokonalá propracovanost. Ale je nutné, se k tomu závěru propracovat - je poměrně dlouhá a já ji i déle četla, snad to ani tolik nebylo tou angličtinou, ale musela jsem mezitím číst i pro praxi důležitější knihy. Začetla jsem se rychle, auktoriální vypravěč mile nastínil děj a hlavní postavu. Ve druhé kapitole ovšem odbočka, na scéně motiv dopisů, Goethe a jeho obdivovatelka (že by tedy určitá podobnost s Knihou smíchu a zapomnění?). A já v tu chvíli měla chuť taky odbočit a číst Utrpení mladého Werthera. Na odbočky v jeho románech už jsem si ale mohla zvyknout, v předposlední kapitole (je jich opět magických sedm) přišla další a až na jejím konci se ukázala spojitost s celým dílem. Trochu mi vadilo jak původní hlavní hrdinka ustoupila pomyslně do pozadí a na scéně se vystřídaly postupně jiné dvě postavy, ale ve finále to vše dokonale pasovalo.

Nesnesitelnou lehkostí bytí ji ovšem spojuje mnohé, banálně bych to mohla nazvat jako milostný trojúhelník, ale pod povrchem je toho více, nejde jen o témata lásky k mladšímu muži, či vztahu dvou žen k jednomu muži. Je to motiv zrcadel, fascinace jimi, která je společná Sabině i Agnes, hrdince této knihy. Ovšem se Sabinou ji kromě této fascinace a určitého nepochopení nespojuje snad už nic, dost možná spíše s Terezou, oběma jim je společná jakási nechuť k nahotě, negativní vnímání vlastního těla v určitých situacích a stud. Společný je i motiv lázní, zde možná spíše wellness clubu, na první straně a pak i v závěrečné kapitolce. Není překvapením, že předpověď smrti některé z postav je zde zmíněna s předstihem, mimoděk (více k tomuto tématu  ve Světě románů Milana Kundery), obdobně použil i téma cestování, autonehody.

Květoslav Chvatík: Svět románů Milana Kundery
Po přečtení několika Kunderových knih jsem v nich sama začala rozpoznávat určité podobné rysy a hrozně mne zajímalo, jak jeho dílo vnímá někdo jiný, byla jsem tedy nadšená když jsem narazila na tento poměrně aktuální titul, kde má každá kniha svou kapitolu. Úvodní dvě kapitoly jsou poměrně teoretické a já bohužel nejsem studentka literatury, bohemistiky a nemám takový přehled o romanopiscích posledních tří století. Ze zmiňovaných jsem četla jen Zolu (a zrovna Zolův naturalismus Kundera rád nemá), další jména jsem znala jen z doslechu (naopak má rád Manna, takže možná se vrhnu na Smrt v Benátkách). Je zde celkem přehledné řazení a datace děl, příznačně nazývaných Opusy, z důvodu Kunderovy snahy o dokonalost, alespoň tak to na mne působí, na základě toho, že svá raná díla zavrhuje, včetně divadelních her a dále nedovoluje jejich vydávání. Osobně je mi tahle myšlenka blízká a jako autor má na takovouhle cenzuru plné právo. Stejným způsobem se staví i k filmovému zpracování svých děl, nejmarkantněji tedy k americkému podání Nesnesitelné lehkosti bytí (poté již nedal souhlas aby jeho jakékoliv dílo bylo natočeno). Já tento dlouhý film s poměrně hvězdným obsazením viděla a jak jistě všichni víme, tak film nikdy nemůže obsáhnout celou knihu, všechny její linky a vrstvy (co takové Jméno růže?), ale rozhodně jsem nebyla pohoršena. Byla jsem uchvácena mladou Juliette Binoche v roli Terezy a zejména jejich společnými scénami s představitelkou Sabiny. Mimochodem Sabinin byt byl D O K O N A L Ý ! A inspirující. Zfilmován byl také Žert a povídky Já, truchlivý Bůh a Nikdo se nebude smát z cyklu Směšných lásek. Zhlédla jsem druhou zmiňovanou a bohužel jsem tolik nadšená nebyla, přestože knižní předlohu mám ráda.

I autor si všímá určitých podobností Kunderových děl, ať už je to pověstných sedm kapitol či povídek; motiv protikladů jako tíže a lehkosti; číslování kapitol a střídání těžších a odlehčujících témat, odboček v předposlední kapitole, kdy zpravidla přichází na scénu úplně nová postava (Franz v Nesnesitelné lehkosti bytí tedy nebyl nový, ale jeho příběh a jeho konec byl určitou vsuvkou, odbočkou) - "Čtyřicátník" v Život je jinde a Rubens v Nesmrtelnosti; zmínka o smrti postav s předstihem než k ní dojde (opět ve všech dnes zmiňovaných knihách); ale napadá mne i motiv lázní - v Nesmrtelnosti, Nesnesitelné lehkosti bytí, v povídce Doktor Havel po dvaceti letech, vlastně asi i v knize Život je jinde a pak také ve Valčíku na rozloučenou, který si také (snad brzy!) plánuji přečíst.

A co jste naposledy četli vy?
♥♥♥

#copravectu přečteno v dubnu

Následující knížky jsem měla přečtené hned, ovšem napsat o nich chvilku trvalo. Nejsem v takové euforii, že by mi psaní šlo snadno, ale ani v depresi, kdy by si mne našla má múza - což se ovšem může změnit, v květnu čtu koktejl pohádky se zpovědí psychopatů.

Joseph Kessel: Kráska dne
Uznávám, že pokud člověk není tak trochu do kinematografie, a taky tak trochu do Španělska (nejlépe v kombinaci), tak Buñuela znát nemusí. Já španělštinu na gymplu měla ráda, a klidně bych ji měla ráda dál, kdybych z ní tolik nezapomněla, takže mi zbyla aspoň ta španělská kinematografie. Ještě na gymplu jsme si španělské filmy pouštěli, takže přišla i řada na Buñuelova Andaluského psa. Jeho dosti pozdější dílo, Krásku dne jsem viděla až mnohem později v televizi, a ano, tohle by asi do školy nebylo, ovšem já byla nadšená - režisérsky španělské a impresionistické s nadpozemsky krásnou Catherine Deneuve s šarmem Francouzky a perfektním červeným kabátkem v úvodní scéně, v těch dalších už toho měla podstatně méně. Dlouho jsem ale nevěděla, že se jedná o dílo podle knižní předlohy, respektive novely, která vznikla o mnoho let dříve, ve 20.letech, z pera tehdy osmadvacetiletého autora. Sám ji označuje jako svou nejoblíbenější, já musím uznat, že se četla velmi příjemně a svižně, bylo zajímavé sledovat vnitřní rozpory hrdinky, takže i pasáže bez konverzací, bez dějových posunů a zvratů, scény kdy Séverine bojuje sama se sebou byly opravdu záživné. Buñuel tohle všechno zanechal a převedl do snových sekvencí a výraznějších barev. Ráda vyhledávám srovnávání filmů a knih, a přestože je tenhle můj oblíbený, tak nadšená jsem byla i z křehkého knižního příběhu manželství tak dokonalého, že to prostě nešlo unést.

Marie Doležalová: Kafe a cigárko
Blog kafe a cigárko jsem četla. Nejdříve občas, pak co nejvíce naráz a zanedlouho pravidelně. Taky jsem pro něj hlasovala v Magnesia Litera, Marušce fandila i na parketě, těšila se na knížku a i když jsem ji nenašla pod stromečkem tak jsem věděla, že si ke mně časem najde cestu (mami, to ty jsi to doporučila bráchovi, viď?). No a pak jsem se začetla, pěkně popořádku a pak i na přeskáčku (jé, tady jsou fotky! jé, tady je komiks!), a nebralo to konce. Smála jsem se a notovala si, a souhlasně kývala hlavou, a předpokládala a vždycky byla překvapená. A u kapitoly Já nic, já introvert... jsem si z toho kývání málem zablokovala krk, jak moc to na mě sedělo. Pak taky kapitola Jak jsem poprvé a naposledy podlehla reklamě, tady jsem měla zkušenost až podobně nápadnou, tohle byly dvě kapitoly jak vystřižený z mýho scénáře (aspoň že ty trapasy máme každá svoje vlastní), ale nadšená jsem byla úplně ze všech, jen pár jsem příspěvků jsem znala z blogu, takže jsem hltala další a další nadpisy, články a ilustrace - ne kofein nebo nikotin, ale dobrá kniha je moje závislost!

A co jste naposledy četli vy?
♥♥♥

#copravectu přečteno v březnu

/pozor, může obsahovat spoilery, resp. události, které se staly v prvním díle, doporučuji nejdříve ten/ Kniha volně navazuje na první díl - Frankie dospěl, doplavil se do Ameriky, země snů, ale pořád zde naráží na překážky a kuriózní situace, několikrát se stěhuje, mění zaměstnání a kniha hodně mění tempo vyprávění, občas popisuje večer jednou kapitolou a jindy zase zničehonic přeskočí pár let. Hlavně první polovina byla zajímavá, akční a přitom svižná, přes několik zaměstnání je najednou povolán do armády, slouží poblíž Mnichova, následně se vrací do Ameriky a prožívá první vztahy, respektive v těchto otázkách spíše selhává, jeho postava vyznívá trochu komicky, se slabou vůlí a zálibou v hospodách (je tohle opravdu ta irská nátura? Jeho otec byl alkoholik a zničil tím celou rodinu, což si Frank velmi dobře pamatuje, ale přesto je trochu jako on, navíc trochu impulzivní bouřlivák) Silnou vůli nakonec prokáže při svých studiích na univerzitě (nevychodil sice střední školu), studuje, čte kdy se dá, po nocích pracuje v docích, mrazírnách nebo kancelářích a navíc se zde seznamuje se svou osudovou (?) láskou. Frank se poté stane učitelem, a popisování vyučovacích hodin mne tedy značně nebavilo, vleklo se mi asi jako jeho první hodiny učitele. Ke konci knížky se děj velmi zrychluje, obsáhne i smrt obou rodičů a zvolna končí. První polovina knihy byla slušná, měla spád, pak ale začala klopýtat a zbytek kvalit prvního díla prostě nedosahoval. I tak jsem byla ráda, že jsem ji přelouskala, a to asi během týdne.
S touhle knížkou to bylo jako s lidmi, které potkáte v nesprávnou dobu. V létě jsem si ji zarezervovala v knihovně, v září se podle pravidel whole30 stravovala a až v březnu jsem se k ní konečně dostala. Jenže! Měla jsem před státnicí a prakticky na ni neměla čas, respektive po prolistování mne spíše iritovala, především snahou vysvětlit metabolické procesy v organismu prakticky, což vyžadovalo přílišnou dávku fantazie. Proto jsem pak po téhle knížce už ani nesáhla a radši se učila, až když jsem ji (už i přes pokuty) musela vrátit, tak mi to bylo trochu líto, prolistovala jsem ji a z určitých kapitol si nafotila zajímavosti, ke kterým jsem se ale zatím nestihla vrátit, takže je celkem brzy dělat nějaké definitivní závěry, jen vím, že moje bible tohle rozhodně nebude.
Christopher McDougall: Born to run - Zrozeni k běhu
Na tuhle bibli ultraběžců jsem si dělala zálusk už delší dobu, až mi s ní mamina překvapila jako předčasnou odměnou před zkouškou. /a pak ji dočetla dřív než já/ Nevěděla jsem přesně co čekat, respektive jsem čekala, že to bude o mýtickém kmeni běžců kdesi v Jižní Americe, který běhá bos. /oukej, velmi stručně/ Vlastně po celou dobu, co jsem knihu četla jsem přemýšlela o čem to je. Autor, přispěvatel časopisů, totiž píše stylem, kterým bych zřejmě psala i já /ano, fandím si/ - neustále odbíhá od tématu. A tak se dozvídáme opravdu o kmeni Tarahumarů, běžců ukrytých před civilizací, o svém setkání s nimi, zprostředkovaném další skoro až mýtickou postavou, opředenou spoustou pověr - Bílým koněm (uznejte - caballo blanco zní líp, ta španělština tam mi hrozně bavila!). Postav zde ale vystupuje podstatně více, respektive se objevují pořád nový a nový běžci, výrobci obuvi, antropologové a další nadšenci, s jejichž příběhy nás chce seznámit, což je místy fajn a čtivé, ale když den před tím nejdůležitějším závodem v hlavní dějové lince si prostě nechci číst dvě kapitoly o výrobcích obuvi. Tleskám tomu, že zmiňuje Zátopka a chia semínka ještě předtím než se staly superpotravinou. Rozhodně to bylo čtivé i poučné a opět se u mne (spolu s dobrým počasím) probudila chuť vyběhnout.
Omlouvám se, že jsem si s článkem dala tolik načas, ale poslední dobou se mi nedaří/nechce? dotahovat věci do konce. Já totiž kdybych psala knihu, tak vím, že bych ji do nekonečna přepisovala a doplňovala.
A co jste v březnu přečetli vy? :-)

♥♥♥

#copravectu přečteno v únoru

Zdravím vás u prvního březnového článku, a předesílám, že to není shrnutí minulého týdne, jelikož tam byste si mohli prohlédnout jen jak se učím u stolu, v posteli, opět v posteli v jiném pyžamu, oukej, dám si jógu, lakuju si nehty a vykvetly mi tulipány (ty jsou stejně na insta O:-)). Místo toho čtenářský koutek - přeji příjemné čtení!

S autorkou, Helen Walsh jsem se prvně setkala při posledním karlovarském filmovém festivalu. Kdo články z něj sledoval, případně mne zná, tak ví, že se na něj vždy poměrně pečlivě připravuji. V seznamu filmů s předstihem vybírám, přehrávám trailery, vytvářím rozvrhy na jednotlivé dny, a ještě mnohem víc. Naposledy mě, mimo jiné, zaujal snímek Rebelky této mladé britské režisérky, její režijní debut, protože ona sama je spíše spisovatelkou. Lovila jsem tedy na internetu některé její tituly a nejvíce mne (nejen obalem) zaujal její nejnovější román odehrávající se jedno léto na slunné Mallorce, kde hlavní hrdinka tráví již tradičně své zasloužené volno. Řeší se zde vztah matka-dcera, o to komplikovanější, že se jedná o dceru nevlastní. Hlavním tématem je ale vztah ženy kolem čtyřicítky k mladšímu muži, o to kontroverznější, že jde o chlapce mladšího o celou generaci. Nevěra, vášeň, posedlost a stud, tím vším hrdinka prochází, zamotává se do lží, fantazíruje o sexu, užívá si sex a komplikuje si vztahy kolem sebe. Řeší i sociální situaci, peníze, ztrátu zaměstnání (doufala jsem, že se tahle témata objeví - i ve filmu se dotýká střetu odlišných sociálních vrstev v časném dospívání), rozhodně nejde u tohoto "erotického románu" jen o popis poloh, ale je to dílo mnohem komplexnější, i když děj je částečně předvídatelný - tušila jsem co bude dál, ale nemohla se odtrhnout a přečetla to prakticky za dva večery. A to i přesto, že mi její angličtina místy dělala trochu problémy (u Murakamiho, do angličtiny přeloženého Alfredem Birnbauem, Philipem Gabrielem nebo Jay Rubinem se mi to nestává, ale obdobně jsem trpěla u Johna Greena, těžko říct proč).
edit: Až po přečtení a pořádném prohledání knihkupectví jsem zjistila, že jedna kniha této autorky byla přeložena do češtiny!! s názvem Tak už spi, takže kdo by se nechtěl pouštět do angličtiny, tak má možnost zkusit jiný kousek.

Knížku Andělin popel mi doporučila maminka už před lety, a už tehdy byla všude vyprodaná (pokud ji najdete, odměna vás nemine). Česky vyšla v roce 1998, tři roky po mezinárodním úspěchu a Pulitzerově ceně pro tehdy debutujícího autora, v jeho 65 letech. Frankie zde očima dítěte popisuje první roky života irské rodiny nejprve ve Spojených státech a poté zpět v Irsku, kam se, dle jeho slov, rodina neměla nikdy vracet. Promáčené Irsko, do toho válka, práce v továrnách v Anglii, rivalita Britů a Irů, irská hrdost a drsná krajina, neotřesitelná víra, láska ke Guinessu, epidemie tuberkulózy (trochu jsem na to ještě mrkla a Irové měli v první polovině 20.století jednu z nejvyšších dětských úmrtností v Evropě právě kvůli souchotinám, brrr) a chudoba. Tahle knížka je krásně drsná. Krutá, z pohledu dítěte naivní až humorná. I když z vyrůstání v těch neskutečných podmínkách opravdu mrazí. Vím, že v tomhle případě mluvím dost obecně, ale tohle by si měl přečíst každý a udělat si svůj vlastní názor, a třeba se i zamilovat jako já.
P.S. je to návykové, ale má to další díl, navíc existuje i filmová adaptace

A co už jste letos stihli přečíst vy?
♥♥♥

Čtenářská výzva 2016

 ta dá Konečně zveřejňuji čtenářskou výzvu, do které jsem se letos pustila (z webu ctenarskavyzva.cz, dá se to propojit s databazeknih.cz a přehledně si tam knížky odškrtávat) a zároveň by bylo asi dobrý napsat jak to dopadlo s výzvou loňskou, kterou vidíte na mém postranním panelu: snažila jsem se, ale zdaleka jsem tedy nepřečetla všechno, u některého zadání jsem fakt neměla tušení co tam přiřadit. Pro rekapitulaci:

Reading challenge 2015
A book with more than 400pages: Haruki Murakami - Kronika ptáčka na klíček (729 stran)
A classic romance: Emile Zola - Nana (to byste uznali, že jo?)
A book that become a movie: Stephen Chbosky - The perks of being a wallflower (Ten, kdo stojí v koutě.. filmový název Charlieho malá tajemství s Emou Watson!)
A book with a number in the title: George Orwell - 1984
A book by a female author: Jane Austen - Pýcha a předsudek
A book of short stories: Milan Kundera - Směšné lásky
A non-fiction book: Asti Hustvedt - Lékařské múzy (O fenoménu francouzských hysteriček)
A book from an author you love but haven't read yet: Haruki Murakami - Muži, kteří nemají ženy
A book a friend recommended: chtěla jsem přečíst Alessandro Barricco - Oceán moře, ale nějak to nestihla.. (na popud italské kamarádky Val)
A Pultzer-Prize winning book: Harper Lee - Jako zabít ptáčka
A book your mum loves: Jack London - Tulák po hvězdách
A memoir: Haruki Murakami - O čem mluvím když mluvím o běhání
A book from your childhood: Lewis Carrol - Alenka v říši divů
A book with a colour in the title: počítá se Haruki Murakami - Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování?
Pokud dobře počítám, tak to dělá celkem 13 knížek, což znamená každý měsíc alespoň jednu, a to není tak špatné. Letos jsem si dala předsevzetí víc číst (a najít si #vícečasunačtení) a sice každý měsíc aspoň dvě knížky, tak uvidíme. Jednu do letošního seznamu už mám a druhou teď čtu. Místy mi ale opět chybí inspirace, takže budu ráda za vaše tipy! 

♥♥♥

#copravectu 9 povídek, anebo o čem mluvím, když mluvím o Murakamim

Nečekala bych, že v novém roce tady bude další čtecí článek tak brzy (a navíc jsou tu teď samé čtecí články) a zároveň, že první příspěvek tak pozdě (takže svět je opět v rovnováze). Nevím jak vy, ale já k Vánocům dostala jen jednu knížku, kterou jsem hned po Novém roce dočetla. Byly to Murakamiho povídky Po otřesech, poslední próza v češtině, která mi doma chyběla /Sputnika máme dokonce dvakrát, a u některých samy s maminou nevíme, která je čí/

Haruki Murakami: Po otřesech
Je to útlá knížka obsahující šest povídek, reálných více či méně, které spojuje prvek bohužel velmi reálného zemětřesení v lednu 1995 v Kóbe. Zemětřesení zde jako magnet mnohé přitahuje - manželka hrdiny první povídky se neustále dívá na záběry katastrof v televizi a pak náhle zmizí. V poslední povídce Medovníky trpí po otřesech malá holčička nevysvětlitelnými záchvaty, při kterých ji navštěvuje "pán vyvolávající zemětřesení", a spolu s první povídkou ji pojí i přítomnost medvěda (tady jsou to pohádková medvíďata, o kterých vypráví hlavní hrdina, v první povídce má vzpomínku na medvěda jedna z vedlejších postav). Ale jsou zde i další živočišné druhy - je vám asi jasné kdo tak může vystupovat v povídce s názvem Žabák, zachránce Tokia"Žabák" přezdívka hlavního hrdiny z povídky Tanec pro všechna dítka boží. Tuhle povídku si navíc vybral režisér Robert Logevall k filmovému zpracování, které jsem samozřejmě musela hned vidět. Je to snímek pomalu plynoucí, až snový, který si s předlohou velmi dobře poradil, přehledně (dle mého) rozlišil časové roviny a přivedl hrdiny k nadějnému konci. Vraťme se ale zpátky k zemětřesení - myslí na něj i ti, kteří Japonsko už opustili - nesou si v sobě tajemství, která by rádi pohřbili pod sutinami (hrdinka povídky Thailand by tam ráda pohřbila i osobu, která se na ní dopustila před lety křivdy). Murakami zde opět ukazuje svůj široký záběr témat a znalostí, line se tudy hudba a je zmíněn můj další oblíbenec Jack London. Je to knížka na chladný zimní večer, nechá vás přemýšlet a možná vás bude i mrzet, že z každé povídky nemůže být samostatná kniha, protože Murakami nikdy neprozrazuje všechno a osudy postav by se daly rozplétat ještě velmi dlouho.

Dvě úplně nejstarší novely japonského autora vydané v angličtině našel pod stromečkem můj brácha. To mi ale nebránilo se do nich taky pustit. Jsou spolu lehce propojené - bar a postavy, takže jsem je četla chronologicky, jak je Murakami stvořil. Jeho prvotina se točí kolem univerzitního studenta, který tráví prázdniny doma, popíjí v baru, zachraňuje tajemné ženy v nesnázích, chodí do obchodu s deskami, poslouchá Mozarta i Beach Boys, a s tím jak dny plynou se blíží i jeho odjezd zpět do Tokia. Poměrně svižně plyne i děj. To bohužel nemohu říci o povídce Pinball, se kterou jsem měla trochu problémy, je více surrealistická, plná lehké beznaděje a cigaretového kouře. Nevím, jestli je to nádech 70.let nebo jiné kulturní zvyky, ale Murakamiho hrdinové kouří vždy a všude. Ženy i muži si zapalují v posteli hned po probuzení, kouří v autě jednu za druhou a občas z cizí značky i vyndavají filtr. Všimla jsem si toho už dřív, ale tentokrát mne to tedy celkem iritovalo. Zatímco první povídka je až na drobné anomálie celkem reálná, ta druhá už je částečně tak trochu z jiného světa, jsou zde bezejmenná dvojčata, jakýsi tajemný generátor, pinballové automaty, a nebyl by to Murakami, kdyby zde nebyly kočky - jednu si do zverimexu chodí vždy o polední pauze hladit náš vypravěč - celkem roztomilý zvyk, ale to že je závislý na nikotinu můj dojem o něm lehce kazí :D

Haruki Murakami: Tony Takitani (povídka ve sbírce Blind Willow, Sleeping Woman)
Tuhle sbírku mám doma už dlouho a občas si z ní něco přečtu, když jsem ale narazila na filmy podle jeho povídek, tak kromě známého Norského dřeva (viděla jsem už před lety, když film vyšel) existuje i adaptace této novely. Povídka je velmi srozumitelně a svižně vyprávěná, bez přímých řečí, ale je opravdu svižná a poutavá, je to taková skromná komorní lidská tragédie, dotýkající se lidských povah, obsesí, nutkání, plýtvání a ženské duše v konzumním módním světě. Alespoň já z ní toto poselství vnímám. Je smutná, ale nechce to dát znát, a v závěru proniká i do zdánlivě nedotknutelné mužské duše, dotýká se pocitu prázdnoty, osamělosti a vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. Je to krásná krátká povídka a tichý, komorní je i film. S přidanou scénou na konci, jinak je dokonale věrný obrazu, který ukazuje jeho předloha. 

Kdo dočetl až sem tak má můj obdiv - doufám, že vás to dnes bavilo a slibuji, že brzy budu číst zase česky (ale teď čekám ještě jednu zásilku z bookdepository). A taky bude knižní challenge - vyhodnocení té loňské a úvaha zda se zapojím i letos. 
A teď bych prosila vaše tipy, co si teda přečíst v té češtině ;-)

♥♥♥

Ne, raději knihu a #vicecasunacteni

Ani nevíte, jak ráda bych řekla, že jsem se těmito vánočními svátky pročetla. Strávila takové ty pyžamové dny s knihou v ruce (a v posteli), k tomu čaj (dle počasí není potřeba), cukroví, pohádky a občasné proběhnutí se psem. Bohužel si ráda asi věci komplikuji. Pamatuji na začátky mého studia na LF, kdy jsem anatomii dělala v náhradním termínu až v lednu druhého ročníku, spolu s topografickou anatomií. Učila jsem se celé Vánoce a stejně tomu je i letos. Ležím v trochu jiných knihách, než tady vidíte. Tohle jsou ale mé momentální top.
Nemůže tady chybět můj miláček Murakami, se svou novinkou - recenze zde. A co ještě nebylo přeloženo mám v anglickém paperbacku, myslím, že mnoho lidí si rádo počte i v cizím jazyce. V AJ mám i další knížku, přestože vyšel i český překlad (Ten, kdo stojí v koutě) - tu bych doporučila spíše mladšímu publiku, ale já ji četla letos a jak jsem byla nadšená můžete vidět zde. /a byla také zpracována filmaři - Charlieho malá tajemství - on tenhle příspěvek je i trošku filmový, no uvidíte/ Nechci to tedy nijak věkově omezovat, třeba John Green mi přišel cílen na čtenáře ještě mladší, a celkově na mne tolik nezapůsobil, četla jsem tedy jen nejprofláklejší The fault in our stars, ale možná časem ještě zkusím třeba Looking for Alaska /snad vás moc neirituje, že hodně knih nazývám v originále, ale já si opravdu kupuji hodně knih v AJ/ Takže teď od těch anglických skok k českým autorům - já si zamilovala Kunderovy Směšné lásky (mamina četla i Nesnesitelnou lehkost bytí, ale z té tolik nadšená nebyla), tady jsem konečné přišla na chuť povídkám, které jsem do té doby dosti opomíjela. Ráda bych si něco přečetla i od mladých českých autorek - Dcery Kateřiny DubskéŽítkovské bohyně Kateřiny Tučkové nebo To prší moře Radky Třeštíkové. A na závěr si myslím, že ani klasika nikdy nezklame, a tou klasikou jsou pro mne romány Austenové, sester Bronteových, Fitzgeralda, Maupassanta s Zoly, věčné a vděčné náměty pro filmová zpravování. A když se tak dostávám k filmu, tak je tady ještě jedna kategorie knih - a sice knihy o osobnostech, ze kterých bych si momentálně nejvíce přála knížku Woody Allen: Kompletní průvodce tvorbou. Mamině jsem pořizovala zpověď Fridy Kahlo a bráchovi knihu našeho filmového oblíbence Tima Burtona (česká verze již vyprodána).
Doufám, že jste si přes svátky našli #vícečasunačtení a těším se na vás opět v roce 2016!

♥♥♥

#copravectu japonské reálie a francouzská hysterie

Tak nějak se stalo, že jsem zatím absolvovala dvě státnice. Po té první jsem si pořídila vyhlédnutou Nanu z levných knih (aspoň, že jsem ušetřila, víc si nezasloužím) a po té druhé jsem naběhla pro Murakamiho (impulzivní spontánní juchací nákup). Mezitím se asi tak 54175379 stalo, že jsem pro něco musela do knihovny, a tam si mezi učebnicemi psychiatrie ležely Hysterky. Všechno jsem to přečetla a teď vám o tom chci všechno říct.

Emile Zola: Nana
O Naně jsem věděla už od gymplu. Jedna moje spolužačka ji četla. Vypadala zajímavě, ale já četla Flauberta a Maupassanta, ale Zolu ne. Až teď když jsem na ni narazila v levných knihách. Je to jedna z obsáhlé a propracované Zolovy ságy. A je čtivá. Je provokativní, odvážná, dokonale popisná a vyprávějící. Je chytrá jako hlavní hrdinka sama. Ta je tedy spíš vychytralá. A bezradná, marnotratná, příliš krásná, mladá, slavná a z toho všeho šílená. /tohle nejsou žádný spoilery/ Kapitoly jsou dlouhý, ale četla se rychle. Takže takový rychlý přehled života ve druhé polovině 19. století ve Francii, přes kurtizány, divadlo až po zkaženou smetánku.

Asti Hustvedt: Lékařské múzy (Hysterie v Paříži 19.století)
Jaký má Zola přesah jsem zjistila hned v následující knížce, která sice byla umístěná mezi odbornou literaturou - já si spolu s ní z regálu vzala ještě Dětskou psychiatrii a Týrání dětí. Je to ale velmi čtivá studie o Charcotovi"otci neurologie" jeho pařížské klinice Salpetiere a hysterických pacientkách. Jsou zde příběhy tří pacientek, které se s touto diagnózou léčily. Nevím, jestli léčily je vhodné slovo. Charcot a jeho stážisté (mimo jiné i Babinski a Freud, ale knihou zaznívají i jiná zvučná jména) tou dobou experimentovali s hypnózou, magnetismem a hlavně hysterickými pacientkami. Hlavně díky hypnóze to bylo celkem divadlo, však také přednášky (ukázky stupňů hypnózy na pacientce s diagnózou hysterie) byly veřejnosti volně přístupné a těšily se velkému ohlasu. Kniha je doplněna o dobové fotografie a spoustu zajímavostí nejen z oboru medicíny - řeší i pro tu dobu aktuální spisovatele, malíře a právě vznik fotografie, která dokumentuje ženy trpící touto dnes již neexistující diagnózou.
Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy
Název mi až nepříjemně naznačuje, že jsem ještě nečetla pokrčování Milénia, ale o tom až jindy. Murakamiho novou sbírku povídek jsem musela prostě mít (jako všechno co od něj kdy česky vyšlo) a ani jsem se nemrkla o čem, že to bude. Jak název napovídá, je to o mužích, kteří o ženu přišli nebo se jim vzdaluje, odcizuje, vzpomínají na dávné lásky. S povídkami já mám vždy takový problém, že pro mne vždy hrozně rychle skončí. A u Murakamiho, kde je obrovský potenciál jeho příběhů, mne to štve dvojnásob. Kromě té poslední bych z každé nejradši udělala samostatnou knihu. Opět zde autor zmiňuje mnoho jazzových skladeb ale i Beatles (soubor jiných povídek se pro změnu jmenuje Dance Dance Dance), jsou zde hrdinové na univerzitě (v povídce Yesterday, může připomínat Bezbarvého Cukuru nebo Norské dřevo), ale i starší pánové - plastický chirurg či herec z první povídky, zde autor zmiňuje Strýčka Váňu, ale pozor! v jedné povídce odkazuje na Kafku (opět, po knize Kafka na pobřeží)a děj se odehrává hádejte kde? I když se to hemží názvy japonských měst, vesnic a stanic metra, tak se mi líbí jeho přesah do jiných kultur, zemí a zahrnutí dobové literatury a hudby. Baví mne tahle jeho všestrannost a naprostá nenucenost toho jak tyto informace podává. 
 A co jste poslední dobou četli vy?
Ať mám nějaký tipy pro Ježíška O:-)
♥♥♥

#copravectu o prázdninách

No fakt - tohle léto jsem dohnala povinnou školní četbu a ani to nebolelo, trvalo to asi tři dny a přála jsem si, aby to ještě pokračovalo. Teda možná jinak, ten konec byl sice nevyhnutelný, ale lehká deprese mne pak neminula (deprese je dlouhodobější stav, takže oprava, spíše "smutné zamyšlení"). Pokračování naopak má ta první knížka, jsou to dva měsíce, co vyšlo, ale nevím zda se do něj pustit, abych si nezkazila svůj dojem z autorky.. Pojďme se mrknout, o kterých knihách mluvím ;-)

Harper Lee: Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird)
Na prvotinu (to je teď tedy sporné - více na toto téma třeba zde) Harper Lee jsem narazila začátkem léta, kdy zrovna vycházelo volné pokračování. Kniha byla zároveň zmíněna v mé oblíbené The perks od being a wallflower (Ten, který stojí v koutě - psala jsem o ní tady), takže jsem měla celkem vysoká očekávání. A ta byla naplněna! Trochu jsem se bála pozadí děje, poměrů v Americe počátku 20.století a vyhrocené situace mezi bělochy a černochy. Nevím proč, se mi v souvislosti s tím vybavují Pravidla moštárny (moje oblíbená, ale nečetla jsem ji snad deset let, možná by stálo za to ji otevřít, matně si vybavuji ze začátku ředitele sirotčince jak se rád nechává uspat éterem - nevím proč si vzpomínám na tohle, asi profesní deformace). Díky dětským hrdinům a jejich lumpárnám je ovšem otázka rasové nesnášenlivosti vyložena srozumitelně a pochopitelně, je zde jen určité nastínění a živý děj plný dialogů graduje k očekávanému konci. Hltala jsem ji a bavila jsem se, a vůbec se nedivím ocenění Pulitzerovou cenou. Nejdřív jsem hned chtěla objednat pokračování (Go set a watchmen), ale po přečtení několika prvotních recenzí jsem se rozhodla ještě s tím počkat. Mám ale v plánu pustit si film z roku 1962, natočený dva roky po vydání knihy, s Gregory Peckem v hlavní roli.

George Orwell: 1984
Vlastně vůbec nevím, proč jsem s touhle knížkou takovou dobu váhala, asi jsem si myslela, že jde o svět hodný žánru sci-fi, a ten já moc nemusím (ve filmech ještě ano, ale v knihách hledám všechno okolo: realismus, romanci, červenou knihovnu, magický realismus nebo magično, které naprosto nevzrušeným vážným tónem vypráví Murakami). Ale tahle knížka je prostě bomba! Spíš než sci-fi jsem hned v úvodních stránkách našla perfektní antiutopii a dokonale jsem jí propadla. Kniha má, zcela logicky tři části, v mém výtisku každou přibližně po sto stranách a všechny dohromady jsou dokonale vyvážené - první popisná uvádí do totalitního děje a sympaticky přibližuje hlavního protagonistu, druhá část poskytuje určitou naději a tu jsem samozřejmě hltala nejvíc, ale tak trochu jsem se bála, že to stejně nemůže dobře skončit.. a nebo jo? třetí část už neprozradím, tohle fakt stojí za to si přečíst!

Momentálně nemám na čtení vůbec čas /důvod na fotce hned pod knížkami/, můj wishlist se pořád rozrůstá, ale ve formě odměn určitě nějaké knížky pořídím, tak snad to bude co nejdřív :-)
Mějte super start do nového týdne a hodně přečtených stránek!

♥♥♥

potřebuji #vicecasunacteni

O mém předsevzetí více číst, jsem vám už psala v novoročním článku, motivovala mne k tomu rozhodnutí má italská spolubydlící, která četla vždy a všude a ve mně probudila stesk po dobách, kdy jsem si nosila z knihovny vždy těžký batoh (ano, ještě za mého působení na malém gymplu) a nemohla se dočkat až to všechno přelouskám. Motivovala mne k tomu taky reading challenge, do které si průběžně zapisuji své knižní tipy, a velkou motivací byla pro mne návštěva téhle nádherné knihovny/knihkupectví ve stylu Harryho Pottera (ehm, to mohla být i motivace k tomu naučit se portugalsky, což tedy úplně nevyšlo, ještěže tam měli i klasiku v angličtině). Chcete vidět, co myslím? Klikněte zde a kochejte se! Já vlastně strašně ráda chodím do knihkupectví, a pokud jsem v zahraničí, tak pro mne knížky představují i určitou verzi suvenýru. Z Portugalska jsem si přivezla Malého prince a Hvězdy nám nepřály, v Německu jsem si k narozeninám vybrala Alenku v říši divů, akorát v Itálii vždy spíš podlehnu kosmetice (kiko). Jak vás tady průběžně informuji, tak se snažím víc číst, v autobuse cestou do nemocnice i cestou zpátky, v dálkových spojích, chvilku před spaním, ale i pár stránek jako relax mezi učením. Od začátku roku mám přečtených nějakých deset knížek, což tedy žádná sláva není, a s vidinou brzkých státnic to nevidím na velké zlepšení, ale mám tady takový čtecí wishlist, který mne snad nakopne.

Dallas a Melissa Hartwigovi: Jídlo na prvním místě. Je tomu skoro měsíc, co jsem se rozhodla vyzkoušet Whole30 a naplánovala si tento program na září, dnes jsem začala, ale knížka má v knihovně tolik požadavků, že bych se k ní dostala až za rok, tak asi pořídím svůj výtisk zde
David Lagercrantz: Dívka v pavoučí síti je asi nejžhavější novinkou, vyšla před pár dny, a protože jsem před pár lety doslova zhltla trilogii Milénia, tak je jasné, co musí následovat /martinus má/

Austin Kleon: Ukaž co děláš a Kraď jako umělec. jelikož jsem tvor kreativní, hlavně tedy mám-li se učit, tak jsem před pár měsíci už zaregistrovala tyhle bible, které se, myslím, mohou ale hodit úplně každému /od martinus tahle a tahle
Kurt Cobain: Journals Následující výtisk, paperback, deník či jak to nazvat vás možná překvapí, ale měla jsem svoje nirvana období a tak bych tyhle unikátní zápisky chtěla mít doma /odtud/
Helen Walsh: The lemon grove. Na tuto britskou autorku jsem narazila celkem náhodou letos ve Varech, kdy mne ve výběru filmů oslovil právě její režijní debut, jako spisovatelka už publikuje celkem úspěšně delší dobu. Film byl super a z knížek padla volba třeba na tuhle /odtud/
Haruki Murakami: Po otřesech. Že mám veškerého česky vydaného Murakamiho už asi nikoho, kdo sem zavítá častěji, nepřekvapí - no veškerého ne, tahle mi chybí a nevím proč jsem se jí vyhýbala, zrovna dneska se mi krásně četly anglické povídky, tak proč ne i tyhle? /martinus/
Alessandro Baricco: Ocean Sea. Opět se vracíme k cizojazyčné próze, jelikož česky je titul prostě vyprodán. Autor je ital, poměrně známý, a díky mé italské spolubydlící bych se s ním chtěla seznámit i já. Možná vám bude povědomá jiná jeho kniha, zfilmovaná jako Hedvábná stezka s Keirou Knightley /pořídím odtud/
A co máte zrovna rozečteného vy?

♥♥♥

#copravectu přečteno na jaře

Tenhle článek mi dlouho ležel v rozepsaných, těžko říct proč, možná jsem čekala, že ještě nějakou knížku přihodím, ale kvůli zkouškovému na to již tradičně nebyl čas. Teď mám ale seznam aspoň na celé léto!

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování
Kdo už to tady (hlavně tady ) čte nějakou dobu tak možná zjistil, že tenhle japonský autor je moje srdcovka. Začalo to zcela nevinně, když jsem mamině koupila k narozeninám jeho útlý Afterdark. Ona mi to pak oplatila Norským dřevem a brzy se nám doma nashromáždilo vše co česky vyšlo. Když jsem měla všechno přečtené, tak jsem přešla na anglické paperbacky. I bezbarvého Cukuru (Colourless Tzukuru Tazaki) jsem chtěla nejprve číst v angličtině a měla v diáři poznamenané datum vydání. Jenže! Na letišti v Bruselu jsem místo toho dala šanci Johnu Greenovi a jeho tehdy propagovanénu The fault in our stars. Což byla ovšem chyba, protože (a teď se prosím nikdo neuražte) to fakt nebylo pro mě. Počkala jsem už tedy na český překlad (mezitím vyšel ještě jeden, kterého jsem přelouskala o Vánocích) a za pár dní jsem ho měla přečtený. A Harukiho já mám už přečteného, jako téměř vždy příběhem prostupuje magično, fascinace vlaky a nádražími, motiv sebevraždy, vzpomínky na mládí, gramodesky, jazz a hudba obecně. Ale vždycky mě to baví, útrapy mladého hlavního hrdiny hltám jedním dechem. Nebudu prozrazovat víc, snad jen, že když přišel konec, tak jsem se chvíli nechtěla smířit s tím, že takhle to fakt končí.

Milan Kundera: Směšné lásky
Směsné lásky jsem si chtěla přečíst už od svého pobytu v Portugalsku, kde se Kundera ukázal celkem populární a jeden můj spolužák tuto knihu zrovna četl. Měla jsem takovou mylnou představu (říkám tomu falešná vzpomínka), že knížku máme doma, připadalo mi, že si vyvavuji její obal i to, kde byla v knihovně. Zbytek rodiny mne ovšem vyvedl z omylu, že bychom ji kdy vlastnili a tak jsem si zadala do vyhledávače S m ě s n é lásky (opravdu jsem to napoprvé napsala s překlepem) a objednala si ji. Začala jsem ji číst v autobuse cestou do Německa a bylo s výhodou, že se jednalo o povídky. Ta první Nikdo se nebude smát byla celkem dlouhá, ale čtivá, čtenář je se všemi podrobnostmi uveden do okolností oné doby a chvílemi se může i smát. Zato další, Falešný autostop, nevím proč, nechal mi hořkou pachuť na jazyku, ale za cestu jsem jich zhltla asi polovinu. Dvě jsem pak četla při odpoledním slunci v zimní zahradě, přičemž Doktor Havel po dvaceti letech se mi líbil asi nejvíc a závěrečnou Eduard a Bůh jsem si nechala do letadla a taky se u ní bavila. Byl to můj první Kundera a myslím, že né poslední, je to klasika, která se v knihovně určitě neztratí, navíc přilákala mou pozornost k žánru povídek.

Lewis Carroll: Alice's adventures in Wonderland
Alenku v říši divů a za zrcadlem jsem naopak doma měli, to jsem si pamatovala správně. Byla to knížka od mé babičky a na jedné stránce byla nakreslená šachovnice s rozmístěním figurek. Byla to knížka, kterou jsem jako dítě až zas tolik nechápala, před pár lety ale opět přilákala mou pozornost. Když jsem po maturitě rok studovala angličtinu, tak jsem měla nutkání přečíst si něco lehkého právě v cizím jazyce, ale nikde jsem na ni nemohla narazit. A opravdu bych nečekala, za jakých okolností si ji po pěti letech koupím v Německu. Teda já ji vlastně dostala. K narozeninám. Je to úžasná penguin edice pro mladě čtenáře a když jsme v několikapatrovém knihkupectví narazili na tenhle úžasný stojan, tak už jsme se nehnuli dál xD výsledek je ten, že já mám Alenku a R. Čaroděje ze země Oz. Začala jsem ji číst hned na cestách a jako malá jsem se vydávala do říše divů. Je to tenounký paperback, 130 stran plných obrázků. Většina z vás asi knížku bude znát a nebo třeba filmové zpracování od Tima Burtona, kterého já prostě žeru, ale zrovna tu Alenku jsem mu moc nežrala. Asi to tak prostě je, že srdcovky se nikdy nedají zfilmovat podle našich představ.. třeba Pravidla moštárny.. knížku miluju, ale film se mi nelíbil.. a tak bych mohla pokračovat i dál.. třeba v dalším článku..

Haruki Murakami: O čem mluvím, když mluvím o běhání
Závěrem ještě jeden Murakami, kterého jsem měla rozečteného už nějakou dobu, protožr to není jeho úplná klasika, ale jak on sám s nadsázkou říká, spíše memoáry. V poznámce k překladu pak redaktor novin dodává, že pokud nemáte ambice stát se spisovatelem, nejste nadšeným běžcem nebo oddaným fanouškem japonského autora, tak vás kniha asi moc bavit nebude, a je to přesně tak. Mne ale bavilo jak se měnily destinace spisovatelových ranních běhů, jeho přípravy na maraton, vydávání knih, denní rituály /brzké vstávání, ranní psaní, běhání/ a popisy závodových tratí a pocitů. Četla jsem ji při posledním výletu do Německa a myslím, že pro běžecké recepty a dávky kilometrů se k ní ještě vrátím.

A co momentálně čtete vy?

♥♥♥

#copravectu přečteno v únoru

Je tady nová rubrika a první rekapitulace knih přečtených za únor. O mém předsevzetí více číst, jste si určitě přečetli tady, a kdo mě sleduje na insta, tak už určitě viděl i knížky, které jsem pořídila. 
První je Stephen Chbosky: The perks of being a wallflower, vyšlo i česky (Ten, kdo stojí v koutě), ale já sáhla po anglickém originále, asi i proto, že film jsem taky viděla anglicky. Teda ten film, to bylo něco! Už ani nevím, jak jsem na něj narazila, a byl super. Přála bych si vidět ho o pár let dřív, kdy by se mě týkalo prostředí teenagerů o trochu víc, ale i tak! Nevím jak jej přesně popsat, nevím proč mě napadla asociace s filmem Donnie Darko, podobnost je tam snad jen lehká. někdo v komentářích na čsfd zmínil i určitou paralelu se Sebevraždami panen, kterou jsem taky viděla i četla, závažnost tématu je tady asi bližší, ale samotnou by mě tahle spojitost nenapadla. The perks of being a Wallflower mě prostě dostalo mnohem víc. A kdo má rád Emmu Watson (pánové?), tak tohle je povinnost!
Ehm, takže tolik k filmu, který je knížce dosti věrný, rozdíl je v tom, že kniha je formou dopisů hlavního hrdiny, je tam pár drobností navíc, ale nemusíte se bát, že byste bez jejich znalostí nepochopili film.. film možná víc formou flashbacků dává tušit, jaká událost z dětství byla pro hrdinu klíčová. Nechci moc prozrazovat, ale pokud jste si nikdy nepřipadali jako normální dospívající, tak knížka je přesně pro vás. Navíc je trochu retro dospívat na počátku 90. let bez mobilů a internetu, ovšem s výborným hudebním vkusem spolužáků a perfektními knižními doporučeními vašeho učitele literatury.

Druhým titulem je dlouho odkládaný Jack London: Tulák po hvězdách
Tahle knížka by se z hlediska knížní challenge dala zařadit jako Oblíbená kniha mojí maminky a Kniha, která vyšla před více než sto lety (u tuláka je to letos 100 let přesně). Vzala jsem ji tedy na maminy doporučení a pustila se do čtení. Nutno říci, že ze začátku to nebylo nejjednodušší, asi tak prvních 70 stran mi přišlo jen jako opakování již dříve řečeného. Vězeň odsouzený k trestu smrti nás seznamuje se svou situací, vězeňskými praktikami a životem, který žil předtím. Jenže pak nás začíná brát i do životů, které prožíval dávno předtím, a tyhle toulky jsou opravdu zajímavé! Zažíváme tedy putování námořníka i indiánského chlapce či francouzského rytíře. Jsou to vesměs dobrodružné poutě, až mne trochu zamrzelo, jak malou úlohu v těchto rolích hrají ženy. London to ovšem jakoby to vytušil, a v závěru knihy napravil, začal více rozjímat nad lidskými tužbami, motivacemi, hnací silou vpřed a nepostradatelným ženským elementem. 

A co jste v poslední době přečetli vy?
Mám v plánu asi čtyři konkrétní knížky, ale ráda se nechám inspirovat :-))

♥♥♥  with love ♥♥♥


Reading challenge 2015

Čtení mě uklidňuje. Většinu času. Spousta knih ale dokáže pořádně zrychlit tep. A některé se čtou jedním dechem. Z toho všeho vyplývá, že čtení je velmi návyková činnost a otvírat knihu je jen na vlastní nebezpečí. Třeba v pondělí. Přinesla jsem si domů knížku. Cestou z města jsem se do ní pustila /aspoň, že po knížkách se netloustne a není to jako pustit se do čokolády/. Už při objednávání jsem věděla, že mě chytne. Chytla a nepustila mě dokud jsem ji o den později nedočetla. A takhle to mam já s knížkama. Teda vždycky jsem to tak měla. Ach jak já milovala knihovnu! Jako malá jsem strašně nerada chodila ven. Fakt! Nejradši jsem si doma četla. Mamina mě vždycky posílala ven, tak jsem šla, jezdila kolem bloku na kole a přišlo mi to jako hrozně zdlouhavá nuda a už jsem se zase viděla doma nad knížkou. Na tohle jsem byla fakt hrozný dítě. Ovšem co jsem na vysoké (škole, né noze), tak na čtení nějak přestal být čas. Oukej, na gymplu ho nahradila povinná literatura typu Lolita, Hlava XXII, 1984,.. ale na LFP se povinná literatura změnila na trilogii Čiháka /tohle pochopí jen medici asi/, všemožné slovníky a odbornosti. A když vám přijde, že za posledních pár let bylo nejlepší čtení Základy neurologie, něco je asi špatně (nebo je to znamení, že ze mně bude neurolog?). Víc číst bylo takové mé nepsané novoroční předsevzetí. Drželo se mě už od erasmu, protože pokaždé když jsem potkala Val v kuchyni, tak četla jinou knížku. Když jsem ji pak navštívila v Miláně, tak jsem se při pohledu na stěnu v obýváku plnou knih hned zamilovala. A nyní poctivě pracuji na naplnění své knihovny.
 Loni jsem nedočetla Kerouaca ani Kafku (Proměna mi dělá problém, navíc ty děsivý obrázky!). Opět jsem prolistovala Dalího, na letišti koupila Greena a v Portu pak Malého prince. Přečetla jsem jednoho Murakamiho a už asi popáté Simmela, a potřetí nejlepšího Murakamiho. Letos, na začátku února mám skóre dvě knihy a další jsou v pořadí. Většinou všechno se dá nějak do té challenge nějak vymyslet a přijde mi to jako zajímavý nápad!

A co rádi čtete vy?



♥♥♥  with love ♥♥♥