Nečekala bych, že v novém roce tady bude další čtecí článek tak brzy (a navíc jsou tu teď samé čtecí články) a zároveň, že první příspěvek tak pozdě (takže svět je opět v rovnováze). Nevím jak vy, ale já k Vánocům dostala jen jednu knížku, kterou jsem hned po Novém roce dočetla. Byly to Murakamiho povídky Po otřesech, poslední próza v češtině, která mi doma chyběla /Sputnika máme dokonce dvakrát, a u některých samy s maminou nevíme, která je čí/
Haruki Murakami: Po otřesech
Je to útlá knížka obsahující šest povídek, reálných více či méně, které spojuje prvek bohužel velmi reálného zemětřesení v lednu 1995 v Kóbe. Zemětřesení zde jako magnet mnohé přitahuje - manželka hrdiny první povídky se neustále dívá na záběry katastrof v televizi a pak náhle zmizí. V poslední povídce Medovníky trpí po otřesech malá holčička nevysvětlitelnými záchvaty, při kterých ji navštěvuje "pán vyvolávající zemětřesení", a spolu s první povídkou ji pojí i přítomnost medvěda (tady jsou to pohádková medvíďata, o kterých vypráví hlavní hrdina, v první povídce má vzpomínku na medvěda jedna z vedlejších postav). Ale jsou zde i další živočišné druhy - je vám asi jasné kdo tak může vystupovat v povídce s názvem Žabák, zachránce Tokia, "Žabák" přezdívka hlavního hrdiny z povídky Tanec pro všechna dítka boží. Tuhle povídku si navíc vybral režisér Robert Logevall k filmovému zpracování, které jsem samozřejmě musela hned vidět. Je to snímek pomalu plynoucí, až snový, který si s předlohou velmi dobře poradil, přehledně (dle mého) rozlišil časové roviny a přivedl hrdiny k nadějnému konci. Vraťme se ale zpátky k zemětřesení - myslí na něj i ti, kteří Japonsko už opustili - nesou si v sobě tajemství, která by rádi pohřbili pod sutinami (hrdinka povídky Thailand by tam ráda pohřbila i osobu, která se na ní dopustila před lety křivdy). Murakami zde opět ukazuje svůj široký záběr témat a znalostí, line se tudy hudba a je zmíněn můj další oblíbenec Jack London. Je to knížka na chladný zimní večer, nechá vás přemýšlet a možná vás bude i mrzet, že z každé povídky nemůže být samostatná kniha, protože Murakami nikdy neprozrazuje všechno a osudy postav by se daly rozplétat ještě velmi dlouho.
Dvě úplně nejstarší novely japonského autora vydané v angličtině našel pod stromečkem můj brácha. To mi ale nebránilo se do nich taky pustit. Jsou spolu lehce propojené - bar a postavy, takže jsem je četla chronologicky, jak je Murakami stvořil. Jeho prvotina se točí kolem univerzitního studenta, který tráví prázdniny doma, popíjí v baru, zachraňuje tajemné ženy v nesnázích, chodí do obchodu s deskami, poslouchá Mozarta i Beach Boys, a s tím jak dny plynou se blíží i jeho odjezd zpět do Tokia. Poměrně svižně plyne i děj. To bohužel nemohu říci o povídce Pinball, se kterou jsem měla trochu problémy, je více surrealistická, plná lehké beznaděje a cigaretového kouře. Nevím, jestli je to nádech 70.let nebo jiné kulturní zvyky, ale Murakamiho hrdinové kouří vždy a všude. Ženy i muži si zapalují v posteli hned po probuzení, kouří v autě jednu za druhou a občas z cizí značky i vyndavají filtr. Všimla jsem si toho už dřív, ale tentokrát mne to tedy celkem iritovalo. Zatímco první povídka je až na drobné anomálie celkem reálná, ta druhá už je částečně tak trochu z jiného světa, jsou zde bezejmenná dvojčata, jakýsi tajemný generátor, pinballové automaty, a nebyl by to Murakami, kdyby zde nebyly kočky - jednu si do zverimexu chodí vždy o polední pauze hladit náš vypravěč - celkem roztomilý zvyk, ale to že je závislý na nikotinu můj dojem o něm lehce kazí :D
Haruki Murakami: Tony Takitani (povídka ve sbírce Blind Willow, Sleeping Woman)
Tuhle sbírku mám doma už dlouho a občas si z ní něco přečtu, když jsem ale narazila na filmy podle jeho povídek, tak kromě známého Norského dřeva (viděla jsem už před lety, když film vyšel) existuje i adaptace této novely. Povídka je velmi srozumitelně a svižně vyprávěná, bez přímých řečí, ale je opravdu svižná a poutavá, je to taková skromná komorní lidská tragédie, dotýkající se lidských povah, obsesí, nutkání, plýtvání a ženské duše v konzumním módním světě. Alespoň já z ní toto poselství vnímám. Je smutná, ale nechce to dát znát, a v závěru proniká i do zdánlivě nedotknutelné mužské duše, dotýká se pocitu prázdnoty, osamělosti a vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. Je to krásná krátká povídka a tichý, komorní je i film. S přidanou scénou na konci, jinak je dokonale věrný obrazu, který ukazuje jeho předloha.
Kdo dočetl až sem tak má můj obdiv - doufám, že vás to dnes bavilo a slibuji, že brzy budu číst zase česky (ale teď čekám ještě jednu zásilku z bookdepository). A taky bude knižní challenge - vyhodnocení té loňské a úvaha zda se zapojím i letos.
A teď bych prosila vaše tipy, co si teda přečíst v té češtině ;-)
♥♥♥
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za vaše milé komentáře! :-)