Štítky

neděle 6. listopadu 2016

#copravectu Život je jinde

Život je jinde. A rozhodně né tady na blogu. Článek stejného názvu, který mne motivoval, napsala dokonale JanaŽivot je jinde je Kunderův román. Také použil tenhle výrok. A tenhle článek bude o něm. O jeho knihách. A o knihách o něm. O tomhle hesle, tak aktuálním. O tom, že reálný život je jinde než naše instastories. O tom, že jsem možná už jinde. Možná jsem dospěla (ha! tohle říkám už skoro deset let). Nehoním followery a nehoním se nikam. Nevečeřím denně avokádo a nechodím každý den do jiné kavárny, nemám pravidelně každý týden new in, protože se rozmýšlím, zda objednat knížky z anglického antikvariátu, podpořit nějaký český projekt s oblečením, šetřit si na křeslo, nebo jako vždycky investovat do cestování, což se vždycky maximálně vyplatilo. Miluji svůj obyčejný život. A jestli mi při tom někdo sleduje? Je to fajn. Bude to fajn pokud budu mít co říct, co předat. I to, že život je jinde, třeba na podzimních procházkách, veselých vzpomínkách na léto, nebo společných snech o Vánocích je myslím fajn si uvědomit. Že život je jinde než v knihách, se mě pokoušela roky přesvědčit maminka. Já totiž vůbec nechtěla chodit ven, chtěla jsem chodit jen do knihovny (to naštěstí bylo jen pět minut daleko) a číst si. A jak už to bývá, maminky mají vždycky pravdu, ale knihy jsou i dnes krásným útěkem, výletem do fantazie, mají co říci a já mám potřebu se k nim také vyjadřovat, takže jdeme na to :-)

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění
Zjistila jsem, že Kunderovi vyšel překlad další knihy. Zjistila jsem to poté co jsem dočetla Knihu smíchu a zapomnění v angličtině. Vydání z roku 1980. Kdy vyšlo prvně česky nevím. Možná o takových deset let později? Respektive Kundera ji česky psal. Už tehdy ve Francii. Závěrem je v knize rozhovor s ním, kdy Philip Roth popisuje i to, že mluvil nejvíce česky a francouzsky jen sporadicky. Nevím proč, ale bylo mi z toho smutno. Nakonec z celé té knihy. Přestože povídky spojuje téma smíchu, směsných až trapných situací a jako protipól téma sexu, touhy a vztahů založených především na sexu (ve smyslu i určité protislužby, například kdy Tamina navazuje intimní vztah s mladým studentem s vidinou toho, že by pro ni mohl přivézt z Prahy milostné dopisy od milovaného zesnulého manžela). Téma zapomnění/zapomínání není tak znatelné, i když v celkovém vyznění je vlastně nejcitlivější - v první povídce chce hlavní hrdina zapomenout na ošklivou ženu, kterou před lety miloval, ona zase tvrdí, že si nevzpomíná, že by od něho měla nějaké dopisy. Tchyně Taminy se také nejdříve nemůže rozvzpomenout na dokumenty, které pár nechal v Praze před útěkem za hranice (obě povídky se jmenují Lost Letters), Taminu děsí, že si nemůže vzpomenout na detaily ze života se svým mužem a později už ani na kontury jeho tváře. A pak samozřejmě snaha tehdejšího režimu nechat upadnout v zapomnění spoustu nepohodlných osob, univerzitních profesorů, historiků, spisovatelů. 

Povídek je celkem sedm, stejně jako v cyklu Směšných lásek. V té první smíchu zdaleka tolik nebylo, spíše vzpomínání a zapomínání, druhá s názvem Matka byla jednou z nejodvážnějších, narážející mimo jiné na generační a genderové stereotypy. Bavila jsem se u ní a tak nějak tuším, že obálka odkazuje právě na ni. Snad jen Kundera (a Murakami a Almodovar) rozumí tolik ženské duši - v této povídce se mluví o tom, jaké břímě to je, být ve vztahu vždy ten lepší. Smutno mi z toho bylo, ale jsem neskutečně šťastná, že tohle vydání vlastním. A ano, už jsem si objednala jeho další knihu, Život je jinde.

Milan Kundera: Život je jinde
Zmínila jsem povídku Matka z předchozí knihy. Tady to bylo o mateřské lásce v trochu jiném pojetí. Celkově mi tato kniha připadala trochu jiná než to, co jsem dosud od autora četla, možná to bylo i dobou kdy se děj odehrával. I když některé prvky byly stejné. Předpověď smrti a odbočky - střídání se s Xaverem a kapitola Čtyřicátníka, náhodou brilantně vložená, která to na konci pěkně rozlouskla. Hlavní postava básníka mi ovšem byla na míle vzdálená, i přes veškeré mé introvertní založení jsem si k němu nemohla najít cestu, najít ani špetku pochopení jeho charakteru, Ta ideologická poblouzněnost byla děsivá, až děsivě reálná. Líbily se mi úryvky z poezie, celkové kulturní zasazení, ať už knihy o umění, které mu malíř půjčuje, nebo zmínky o spisovatelích, jejichž vztahy k matkám, sestrám či pečovatelkám byly také obdobně patologické jako u našeho hlavního hrdiny. A jak tragické mnohdy byly jejich osudy. Přestože jsem knihu měla přečtenou během pár dní a má schopnost imaginace dokonale fungovala ve spojení s Kunderovým popisem, tak mne nijak více nezasáhla..

Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Četla jsem ji týden. Necelý. Byla jsem okouzlena. Začínala jsem ji ve velmi dobrém rozmaru, skoro až žoviální náladě. Sedm částí příběhu. Příběhu dvou lidí. Krásně to plyne. Otázky filozofické, teologické a etické na pozadí lásky dvou lidí a mnoha dalších ne-lásek. Odbočka ve třetí části. Ústředním párem se stává jiná dvojice. Příjemná odbočka narážející opět na duality a protiklady vinoucí se celou knihou - duše a tělo, pozitivní a negativní, lehkost a tíže. Narážející ještě na něco. Vztah dvou lidí z odlišných prostředí, odlišných zemí. Jednou z nich je Československo. Československo po roce 68. Může to pochopit západní svět? Nepochopení. Nepochopení druhého. Část čtvrtá začala být snová. Snová, až surrealistická. Sny. Jsou tady rozebírány, což jsem v předchozích knihách tolik nezaznamenala a potěšilo mne to. Nejdříve se mluví o tom, že jsou to sny. U některých částí je pak na čtenáři, aby pochopil, zda jsou to sny. A já byla zasněná, zasněná natolik melancholicky, že se nechci bavit o ději této knihy (některé prvky zmiňuji skromně u Nesmrtelnosti), nechala jsem ji na sebe působit a smutně ji doznít.

Milan Kundera: Nesmrtelnost
Nesmrtelnost jsem pořídila v angličtině, s vidinou toho, že je završením pomyslné trilogie (Kniha smíchu a zapomnění jako díl první a Nesnesitelná lehkost bytí jako díl prostřední). Možná se v anglosaských zemích opravdu mluví o této knize jako o vyústění určité myšlenky. S Knihou smíchu a zapomnění jsem podobnost nenašla, tu bych mnohem více přirovnala ke Směšným láskám, vnímám ji jako knihu povídek, i když o pomyslné niti jsem zde již mluvila a prvky shodné pro mnoho Kunderových děl zmíním snad dále. Nesmrtelnost je konzistentnější, tématicky jednotná a v závěru je vidět její dokonalá propracovanost. Ale je nutné, se k tomu závěru propracovat - je poměrně dlouhá a já ji i déle četla, snad to ani tolik nebylo tou angličtinou, ale musela jsem mezitím číst i pro praxi důležitější knihy. Začetla jsem se rychle, auktoriální vypravěč mile nastínil děj a hlavní postavu. Ve druhé kapitole ovšem odbočka, na scéně motiv dopisů, Goethe a jeho obdivovatelka (že by tedy určitá podobnost s Knihou smíchu a zapomnění?). A já v tu chvíli měla chuť taky odbočit a číst Utrpení mladého Werthera. Na odbočky v jeho románech už jsem si ale mohla zvyknout, v předposlední kapitole (je jich opět magických sedm) přišla další a až na jejím konci se ukázala spojitost s celým dílem. Trochu mi vadilo jak původní hlavní hrdinka ustoupila pomyslně do pozadí a na scéně se vystřídaly postupně jiné dvě postavy, ale ve finále to vše dokonale pasovalo.

Nesnesitelnou lehkostí bytí ji ovšem spojuje mnohé, banálně bych to mohla nazvat jako milostný trojúhelník, ale pod povrchem je toho více, nejde jen o témata lásky k mladšímu muži, či vztahu dvou žen k jednomu muži. Je to motiv zrcadel, fascinace jimi, která je společná Sabině i Agnes, hrdince této knihy. Ovšem se Sabinou ji kromě této fascinace a určitého nepochopení nespojuje snad už nic, dost možná spíše s Terezou, oběma jim je společná jakási nechuť k nahotě, negativní vnímání vlastního těla v určitých situacích a stud. Společný je i motiv lázní, zde možná spíše wellness clubu, na první straně a pak i v závěrečné kapitolce. Není překvapením, že předpověď smrti některé z postav je zde zmíněna s předstihem, mimoděk (více k tomuto tématu  ve Světě románů Milana Kundery), obdobně použil i téma cestování, autonehody.

Květoslav Chvatík: Svět románů Milana Kundery
Po přečtení několika Kunderových knih jsem v nich sama začala rozpoznávat určité podobné rysy a hrozně mne zajímalo, jak jeho dílo vnímá někdo jiný, byla jsem tedy nadšená když jsem narazila na tento poměrně aktuální titul, kde má každá kniha svou kapitolu. Úvodní dvě kapitoly jsou poměrně teoretické a já bohužel nejsem studentka literatury, bohemistiky a nemám takový přehled o romanopiscích posledních tří století. Ze zmiňovaných jsem četla jen Zolu (a zrovna Zolův naturalismus Kundera rád nemá), další jména jsem znala jen z doslechu (naopak má rád Manna, takže možná se vrhnu na Smrt v Benátkách). Je zde celkem přehledné řazení a datace děl, příznačně nazývaných Opusy, z důvodu Kunderovy snahy o dokonalost, alespoň tak to na mne působí, na základě toho, že svá raná díla zavrhuje, včetně divadelních her a dále nedovoluje jejich vydávání. Osobně je mi tahle myšlenka blízká a jako autor má na takovouhle cenzuru plné právo. Stejným způsobem se staví i k filmovému zpracování svých děl, nejmarkantněji tedy k americkému podání Nesnesitelné lehkosti bytí (poté již nedal souhlas aby jeho jakékoliv dílo bylo natočeno). Já tento dlouhý film s poměrně hvězdným obsazením viděla a jak jistě všichni víme, tak film nikdy nemůže obsáhnout celou knihu, všechny její linky a vrstvy (co takové Jméno růže?), ale rozhodně jsem nebyla pohoršena. Byla jsem uchvácena mladou Juliette Binoche v roli Terezy a zejména jejich společnými scénami s představitelkou Sabiny. Mimochodem Sabinin byt byl D O K O N A L Ý ! A inspirující. Zfilmován byl také Žert a povídky Já, truchlivý Bůh a Nikdo se nebude smát z cyklu Směšných lásek. Zhlédla jsem druhou zmiňovanou a bohužel jsem tolik nadšená nebyla, přestože knižní předlohu mám ráda.

I autor si všímá určitých podobností Kunderových děl, ať už je to pověstných sedm kapitol či povídek; motiv protikladů jako tíže a lehkosti; číslování kapitol a střídání těžších a odlehčujících témat, odboček v předposlední kapitole, kdy zpravidla přichází na scénu úplně nová postava (Franz v Nesnesitelné lehkosti bytí tedy nebyl nový, ale jeho příběh a jeho konec byl určitou vsuvkou, odbočkou) - "Čtyřicátník" v Život je jinde a Rubens v Nesmrtelnosti; zmínka o smrti postav s předstihem než k ní dojde (opět ve všech dnes zmiňovaných knihách); ale napadá mne i motiv lázní - v Nesmrtelnosti, Nesnesitelné lehkosti bytí, v povídce Doktor Havel po dvaceti letech, vlastně asi i v knize Život je jinde a pak také ve Valčíku na rozloučenou, který si také (snad brzy!) plánuji přečíst.

A co jste naposledy četli vy?
♥♥♥

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za vaše milé komentáře! :-)